Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Ahmadínežádův Írán. Hrozba nebo ambiciózní hráč?

Cyril Bumbálek / Ed. 19. 2. 2016

Ani po roce a půl v prezidentském úřadě nepřestal Mahmúd Ahmadínežád vyvolávat napětí. Provokuje Západ, vyhrocuje spor o íránský jaderný program a podle USA i Britů podněcuje Írán také sektářské násilí v Iráku, destabilizuje Libanon a podporuje skupiny odmítající mírové řešení izraelsko-arabského konfliktu. Pro Západ je novým „zlým mužem z Teheránu“ a izraelští politici varují před hrozbou „nového holocaustu“, tentokrát ze strany Íránu.

Je však Ahmadínežádův Írán skutečnou hrozbou, nebo jsme spíše svědky mocenské hry globální supervelmoci a státu, který aspiruje na postavení regionální mocnosti? A jak vypadá situace v samotném Íránu?

Mahmúd Ahmadínežád je na íránské politické scéně novým fenoménem. Je politicky a nábožensky konzervativní, ale jeho ekonomický program směřuje doleva. 1) Nebyl součástí nejvyšších pater íránského porevolučního establishmentu, nemá žádné příbuzenské vazby na mocné patriarchy a není ani duchovním. Pochopil však, že volby nerozhoduje liberálně smýšlející teheránská střední třída, ale početné vrstvy obyvatel chudých předměstí a íránský venkov. Ahmadínežád jim slíbil sociální spravedlnost i hospodářské reformy. Vymezil se proti současnému establishmentu, který se podle něho zpronevěřil revolučním ideálům a slíbil, že vymýtí korupci a nepotismus. Obraz muže z lidu, který se vlastním přičiněním vypracoval, zapůsobil. Lidé mu uvěřili a v očích nespokojených Íránců se stal symbolem tolik požadované změny.

Populární prezident

Výsledky loňských prezidentských voleb ukázaly životaschopnost teheránského režimu. Voliči odmítli staré známé tváře a dali svou důvěru muži, který stál dosud mimo nejvyšší patra íránské politiky. I dnes je Ahmadínežád stále populární. Na rozdíl od svých předchůdců na své popularitě pilně pracuje. I proto tráví značnou část svého času na cestách po Íránu.

Porovnáme-li Ahmadínežádovo prezidentství s postavením jeho předchůdce, může se zdát, že pozice současného prezidenta je silnější než umírněného Muhammada Chátamího, jehož reformní program neustál silnou opozici ze strany konzervativního duchovenstva. S ohledem na omezené pravomoci íránského prezidenta, měl Ahmadínežád značně volné pole působnosti.

Ahmadínežád se dosud těšil podpoře nejvyššího duchovního a politického vůdce země ájatolláha Alího Chámeneího a některých dalších politicky angažovaných šíitských duchovních, kteří stojí v íránské teokracii nad orgány reprezentujícími suverenitu lidu – přímo volenými parlamentem a prezidentem. Íránský režim však není diktaturou jednoho muže nebo jediné strany. Chce mít podporu veřejnosti a Ahmadínežád ji prozatím zajišťoval.

Řady Ahmadínežádových oponentů však rostou. A to nejen mezi liberálně smýšlející inteligencí, která se obává snah prezidenta prosazovat konzervativní islámské hodnoty a učinit přítrž sociálnímu a kulturnímu uvolňování, které započalo za vlády prezidenta Chátamího. Prezident dnes hovoří o tom, že je třeba zabránit infiltraci západní kultury, potlačovat sekularismus a liberalismus. Avšak obavy z nové vlny represí a utužení režimu se zatím nepotvrdily. Objevuje dokonce i se otevřená kritika vlády a prezidenta. Stále jsou ovšem zavírány deníky, přitvrdila cenzura a nuceného opuštění univerzit se obávají liberální profesoři a studenti. Obchodníci a městská střední třída jsou naproti tomu znepokojeni Ahmadínežádovým konfrontačním vystupováním vůči zahraničí a zbytečnými provokacemi.

Volba znalců a radních

V polovině prosince loňského roku proběhly v Íránu současně volby do Shromáždění znalců a místních samospráv. Hlasování, které se konalo více než po roce a půl po prezidentských volbách, mělo být prvním skutečným testem podpory prezidenta Ahmadínežáda.

Íránci rozhodovali o tom, kdo na příštích osm let zasedne v šestaosmdesátičlenném sboru seniorních duchovních. 2) Tento orgán, jehož činnost se dosud těšila jen zcela marginální pozornosti médií i íránské veřejnosti, je volitelem nejvyššího vůdce země, má dohlížet nad výkonem jeho pravomocí a jako jediný může nejvyššího vůdce i odvolat.

Prosincové hlasování se oproti předchozím volbám těšilo nečekané pozornosti a také účast voličů byla velmi vysoká. Od prezidentských voleb jsou všechny mocenské pozice opět v rukou konzervativního tábora. Ale ani konzervativci nejsou jednotní. Rivalita mezi Chátamího reformisty a konzervativci, která byla dominantním rysem íránské vnitropolitické scény za Chátamího prezidentství, se po loňských prezidentských volbách přenesla mezi samotné konzervativce. Už druhé kolo prezidentských voleb bylo soubojem mezi dvěma konzervativními politiky – Mahmúdem Ahmadínežádem a Hášemím Rafsandžáním, který je nyní hlavní postavou pragmatického proudu konzervativního tábora a zároveň symbolem propojení politiky a byznysu v porevolučním Íránu. Přes volební porážku zůstal Rafsandžání na špici íránského establishmentu a z pozice předsedy Rady pro určování zájmů režimu uplatňuje stále mimořádný vliv.

Proto se pozornost soustředila především na střet mezi pragmatiky sdruženými kolem Rafsandžáního a radikálněji zaměřenými konzervativci. Jejich reprezentantem se stal ajatolláh Muhammad Táqí Mesbáh Jazdí, který je podle řady íránských i západních zdrojů duchovním guru prezidenta Ahmadínežáda a Islámských revolučních gard. Mesbáh Jazdí je vedoucím představitelem náboženské školy v Qomu zvané Haqání a ředitelem Chomejního institutu. Je pokládán i za jednoho z ideologů režimu. Odmítá západní pojetí demokracie, přičemž argumentuje tím, že islám vyžaduje podřízení se vůli boží a neposkytuje tak prostor pro svobodnou individuální volbu. Je odpůrcem pluralitního politického systému, svobodných voleb a podporuje násilné potlačení odpůrců islámského režimu. Prosazuje renesanci hodnot islámského revoluce, hovoří o nevyhnutelném konfliktu se Západem, obhajuje sebevražedné operace a na rozdíl od Chámeneího nevylučuje vojenské využití jaderné technologie. Ovšem ani umírnění konzervativci nechtějí ustupovat tlaku Západu, vzdát se jaderného programu nebo připustit změny, které by znamenaly ohrožení privilegovaného postavení šíitského duchovenstva. Zajistit přežití režimu a vládnoucího establishmentu je společným cílem, ale liší se prostředky.

Pragmatici jsou přesvědčeni, že budoucnost režimu lze zajistit omezenými, které vyjdou vstříc tlaku veřejnosti. Uvědomují si, že mladá íránská populace si nepřeje návrat do revolučního období, ale současně většina nežádá změnu režimu. Primární důraz proto kladou na ekonomickou sféru, která je pro Íránce hlavním zdrojem nespokojenosti. Na rozdíl od ultrakonzervativců, kteří jsou stoupenci silné ruky státu, preferují umírnění konzervativci tržní ekonomiku. Proto se také více obávají dopadů, které by vyhrocování sporu o atom mohlo mít.

Složení nového Shromáždění znalců je důležité nejen proto, že v případě smrti nebo odstoupení Chámeneího bude zřejmě ze svých řad volit jeho nástupce. Některé zdroje totiž spekulují o tom, že Chámeneí, který svou pozici zastává od roku 1989, je dlouhodobě vážně nemocen. I přesto, že stojí v čele státu, není Chámeneího postavení srovnatelné s autoritou revolučního vůdce Chomejního. Na rozdíl od něho potřebuje Chámeneí spojence. Ostatní vysoce postavení šíitští duchovní mu mohou být jak oporou, tak jeho oponenty.

Volební výsledky ukázaly, že největší část křesel ve Shromáždění znalců zůstane obsazena stoupenci Chámeneího, vesměs tradicionalistickými duchovními. 3) Nepotvrdily se tak obavy, že se hlasování stane dalším triumfem ultrakonzervativců, kteří by byli oporou prezidenta Ahmadínežáda. Volby do Shromáždění znalců znamenaly také návrat pro bývalého prezidenta a Ahmadínežádova rivala Rafsandžáního, který s pohodlným náskokem zvítězil v nejsledovanějším volebním obvodu, v Teheránu. Mesbáh-Jazdí byl rovněž zvolen, ale až na šestém místě. Od Rafsandžáního, který byl ještě loni pro mnoho Íránců symbolem zkorumpovaného establishmentu, si především íránská střední třída, studenti a obchodníci bázáru slibují, že bude protiváhou ultrakonzervativců.

Nicméně, jak ukazují výsledky paralelních voleb do místních rad, neutrpěl ani Ahmadínežádův tábor pokořující porážku. Uspěli rovněž reformisté. Přesto jsou výsledky voleb pro Ahmadínežáda a jeho spojence jasným signálem, že podpora, kterou mu lidé při prezidentských volbách dali, není zdaleka tak pevná a nepodmíněná. Íránci dali najevo, že chtějí, aby se prezident více soustředil na domácí agendu, přestal provokovat Západ a zbytečně vyhrocovat napětí ve vztazích s mezinárodním společenstvím. Chtějí vidět jak pozdvihne hospodářství země a skomírající rozpočty íránských domácností a ne to, jak zemi přivede do izolace a před hrozbu otevřené konfrontace.

Jak zastavit jaderný Írán?

I když íránský prezident není tvůrcem klíčových rozhodnutí v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky, znamenal nástup Ahmadínežádovy administrativy změnu v dosavadním přístupu Íránu k otázce jaderného programu. Írán stále deklaruje, že výlučným cílem programu je pokrytí energetických potřeb země jadernou energií a dosažení soběstačnosti při výrobě paliva pro jaderné elektrárny. Nicméně dosavadní taktika íránských jaderných vyjednavačů, kdy byl Írán pod stupňujícím se tlakem Západu ochoten přistoupit na dočasné pozastavení citlivých jaderných aktivit, byla opuštěna.

Íránci se v létě 2005 vyvázali ze závazků Pařížské dohody a obnovili obohacování uranu. 4) Učinili tak nejspíš i s vědomím toho, že se spor přenese z půdy MAAE do Rady bezpečnosti, což se na jaře 2006 také stalo. Dosud umírnění Evropané se přiblížili tvrdšímu postoji USA a v srpnu 2006 přijala Rada bezpečnosti rezoluci, která požaduje, aby Írán zastavil veškeré aktivity související s obohacováním uranu a uvalil moratorium na výstavbu těžkovodního reaktoru. Íránci rezoluci odmítli, ale snahy o uvalení sankcí se setkaly s opozicí ze strany Ruska a Číny, které mají v Íránu své obchodní zájmy. Až v prosinci došlo mezi USA, Francií, Spojeným královstvím a Německem na straně jedné a Ruskem a Čínou na straně druhé k dohodě na kompromisním návrhu sankcí. Přijaté sankce jsou však i z pohledu Teheránu mírným opatřením. Postihují pouze obchod s technologiemi a komponenty jaderného programu a program balistických střel.

Je proto nepravděpodobné, že by tyto sankce samotné přiměly íránské vedení ke změně postoje. Íránci se v současné situaci, kdy se Západ ocitl v regionu Blízkého východu v defenzívě, cítí neohroženěji než kdykoli předtím. Taktika cukru a biče na íránský režim prozatím neplatí. Íránci nemají motivaci ustoupit, protože vidí, že jim neústupnost prochází. A je-li íránský režim pevně rozhodnut od svého jaderného programu neustoupit, je logické, že chce dosáhnout co největšího pokroku právě nyní, když jsou síly USA vázány v Iráku a schopnost vojensky zasáhnout v Íránu je omezená. Nadto neochota vzdát se jaderného programu odráží i názor značné části íránské veřejnosti, včetně těch, kteří jinak žádnými horlivými stoupenci režimu nejsou.

Cena za atom

Nejistota ohledně skutečného směřování íránského jaderného programu je pro Západ zdrojem nervozity. Navíc možnost, že se jaderné zbraně ocitnou v rukou prezidenta Ahmadínežáda, vyvolává pocit ohrožení i mezi občany západních zemí. Argumentů, proč je takové eventualitě nutné za každou cenu zabránit je řada. V kontextu Ahmadínežádových výroků je diskutována především otázka, zda by jaderný Írán skutečně představoval existencionální hrozbu pro Izrael. I ze strany odborné veřejnosti se ozývají hlasy, že od jaderné agrese by Írán nemusela odradit ani hrozba jaderné odvety. Proto se hovoří o tom, že neuspějí-li sankce ani diplomacie, bude třeba přistoupit k preventivnímu vojenskému řešení.

Avšak výše zmíněné postoje nadhodnocují nebo naopak podceňují některá důležitá fakta. Vojenské řešení obnáší riziko nekontrolované eskalace konfliktu a navíc neskýtá jistotu úspěchu. Nelze totiž jen zopakovat izraelský útok na irácký Osirak. Zničit nebo alespoň dlouhodobě vyřadit jaderná zařízení Íránu by bylo značně obtížnější a z hlediska vnitropolitických dopadů na Írán navíc mimořádně kontraproduktivní, protože by znamenalo posílení radikálních protizápadních elementů režimu na úkor umírněných. Je však hrozba jaderného Íránu natolik závažná, že je nezbytné íránský jaderný program zastavit bez ohledu na cenu? Stoupenci názoru, že íránský režim by mohl provést jaderný útok i navzdory hrozbě jaderné odvety argumentují tím, že jde o režim založený na extrémistické ideologii, u něhož nelze spoléhat na racionalitu a který nemusí odstrašit ani vidina sebezničení. Přeceňují či bez ohledu na vnitropolitický kontext vykládají radikální rétoriku některých představitelů režimu, ovšem opomíjejí, že primárním cílem režimu je přežít. Silná slova, póza mučednictví či harašení zbraněmi naopak zastírají strach íránského establishmentu z násilné změny režimu. 5) Íránské vedení si je dobře vědomo toho, že je na seznamu cílů americké politiky „regime change“. Směřuje-li tedy íránský režim k jaderné zbrani nebo technologii duálního využití, tak především proto, že doufá, že tak odvrátí hrozbu konfliktu s USA.

Proto chce-li mezinárodní společenství přimět Írán, aby se vzdal alespoň nejzneužitelnější části svého jaderného programu – obohacování uranu, musí dosáhnout především toho, aby íránský režim ztratil motivaci získat deterent. Šanci na úspěch tak může mít pouze taková nabídka, která bude vedle ekonomických pobídek obsahovat přesvědčivé bezpečnostní garance ze strany USA, které jsou pro Írán největším zdrojem ohrožení. Žádný takový návrh se však za uplynulé roky jednání neobjevil. 6)

Regionální dialog

Situace v Iráku, ale i přetrvávající napjetí v Libanonu, v Palestině a v Afghánistánu podnítily otevřenou debatu, zda není čas opustit příliš ambiciózní plány na demokratickou přestavbu Blízkého východu a vrátit se k osvědčené reálpolitice. Prioritou se stává stabilita a bezpečnost. Nejen experti zdůrazňují, že pokroku nelze dosáhnout bez spolupráce se samotnými aktéry blízkovýchodního dění. Pokud jde o Irák, doporučují, aby byly překonány ideologické bariéry a navázán dialog s Íránem a se Sýrií. Především šíitský Írán je schopen ovlivňovat bezpečnostní a politickou situaci v Iráku. Nicméně je obviňován, že podporuje šíitské ozbrojence, kteří jsou odpovědni za sektářské násilnosti i útoky na koaliční síly. Íránci se sice vyhýbají otevřené konfrontaci, ale podobným způsobem podporují také libanonský Hizbulláh a palestinský Hamás. Tedy skupiny, které se staví proti mírové koexistenci s Izraelem a přítomnosti Západu v regionu.

Íránci si jsou vědomi toho, že situace v regionu Írán přinejmenším krátkodobě posiluje. Vojenské síly USA jsou vázány v Iráku a regionální spojenci Západu jsou oslabeni. Díky tomu se Írán cítí silný. Nicméně i íránským stratégům musí být jasné, že tato výhodná konstelace nemusí trvat dlouhodobě a Írán se opět může dostat do centra pozornosti USA.

Podpora protizápadních skupin v regionu, schopnost ovlivňovat dění v sousedních zemích a udržovat další ohniska napětí jsou tak pro Írán především účinným nástrojem, který z pohledu íránského režimu diverzifikuje tlak, kterému by islámský režim mohl jinak čelit.

Budoucnost režimu

Poslední vývoj však ukazuje, že administrativa prezidenta Bushe jednat s Íránem nechce. Neztotožnila se tak s doporučeními expertní komise Kongresu, které zapojení Íránu do dialogu pokládaly za využitelný nástroj. Očividně stále věří, že USA jsou schopny Írán zadržovat a případné hrozby vojensky konfrontovat. Prezident Bush nechce zřejmě ustoupit z velkolepých plánů na transformaci regionu a vzdát se perspektivy změny íránského porevolučního režimu, který bude velmi pravděpodobně v i budoucnosti největší výzvou americkým zájmům v regionu.

Ačkoli prezident Bush hovoří o tom, že nepřipustí, aby íránský režim získal jaderné zbraně, zůstává otázkou, jak vysokou cenu je ochoten zaplatit. Zda je připraven na nákladné hospodářské sankce, které nakonec nemusí přinést očekávaný výsledek, či riskovat další blízkovýchodní konflikt.

Dnes je Írán jednou z mála zemí regionu, kde veřejné mínění není jednoznačně protizápadní a je také státem, v němž na rozdíl od většiny arabských islámských zemí fungují dílčí demokratické mechanismy a politická soutěž. Byť s omezeními. To vše by vojenské řešení sporu o atom mohlo velmi rychle změnit.

Navíc Ahmadínežád není jedinou tváří Íránu. A přestože je nyní Írán neústupnější než za vlády Chátamího, neodráží íránská zahraniční politika jednoznačně protizápadní a protiizraelskou rétoriku prezidenta. Ani nové složení Shromáždění znalců nenasvědčuje tomu, že dojde k odklonu od nekonfrontační linie, kterou prosazuje Chámeneí. Ten ostatně na počátku ledna prostřednictvím deníku Džumhúrí-je Eslámí poprvé zcela jednoznačně kritizoval prezidenta Ahmadínežáda za zbytečné vyhrocování sporu o jaderný program. Vyzval prezidenta k tomu, aby svými provokacemi přestal poskytovat „nepřátelům“ záminku proto, aby zvyšovaly mezinárodní tlak na Írán a zaměřil se na domácí problémy. 7)

Má-li mít tedy jakýkoli dialog šanci na úspěch, musí USA íránskému režimu nabídnout to, o co nejvíce stojí. Budoucnost. I pak by však Íránci zřejmě přistoupili pouze na takové řešení, které by Íránu ponechávalo možnost rozvíjet jaderný program alespoň v omezeném rozsahu. Byť za striktní kontroly. Podobně jako schopnost prosazovat své zájmy za vlastními hranicemi, pokládá íránské vedení i jadernou technologii za atribut postavení regionální mocnosti.

Článek vyšel v časopise Mezinárodní politika 3/2007.

Poznámky:

1) Mahmúd Ahmadínežád je v terminologii užívané pro popis íránské politické scény řazen mezi konzervativce, resp. islámskou pravici. Západními autory je pro odlišení Ahmadínežádovy frakce užívá pojmu ultrakonzervativci nebo radikální konzervativci.

2) Všichni členové sboru musí být uznanými mudžtahidy, tedy mít dostatečnou erudici k tomu, aby mohli závazně vykládat islámské právo

3) Taheri, A., Wounded But Alive: Could Ahmadi Nejad Become More Dangerous?

4) Dohoda mezi Íránem a EU3 z listopadu 2004

5) Jahangir Amuzegar, Nuclear Iran: Perils and Prospects, Middle East Policy, Summer 2006

6) Scott D. Sagan, How to Keep the Bomb From Iran, Foreign Affairs, Sep/Oct 2006

7) Safa Haeri, Winds Definitely Turning Against Ahmadi Nejad, Iran Press Service

Původní vydání: Ahmadínežádův Írán. Hrozba nebo ambiciózní hráč?

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1201
mezinárodní bezpečnost 1106
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz