Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Ahmadínežád prohrává

Cyril Bumbálek / Ed. 18. 2. 2016

Britové si nedobrovolně zahráli v dramatu mocenských třenic samotného íránského režimu.

Mohli bychom vás odsoudit, ale odpouštíme vám. Jste volní a berte to jako dárek k Velikonocům. Tak pravil ve středu íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád k patnácti britským námořníkům, kteří v jeho zemi strávili třináct dní jako rukojmí Islámských revolučních gard.

Skončilo drama, při němž obě strany vytasily těžké kalibry. V jádru však nešlo o to, zda se námořníci nacházeli či nenacházeli v íránských vodách. Britové si spíše nedobrovolně zahráli v dramatu mocenských třenic samotného íránského režimu.

Proč tak lacino

Proč se Íránci takovou akcí ženou do ještě větší izolace? Tak zní otázka na Západě. Především proto, že se hraje pro domácí publikum. Tak zní odpověď při vědomí íránských reálií.

Zdá se, že Ahmadínežád riskuje a vše sází vše na jednu kartu — tradičně silný národní sentiment Íránců. Není s to plnit volební sliby — naplnit chřadnoucí rozpočty milionů rodin a dát práci statisícům mladých. Ví ovšem, co chce slyšet zradikalizovaná ulice. Proto častěji než o inflaci, nezaměstnanosti a platech hovoří o jaderném programu a komplotu Západu, který chce Íráncům za každou cenu upřít právo na atom.

Proto si nenechá ujít příležitost, může-li prstem ukázat na viníka — Západ a předně Velkého satana (USA). Zajmout Američany si Íránci netroufnou, ale s Brity nasazenými v Iráku rozehráli velké představení. Představa Britů zodpovídajících se před íránským soudem ze špionáže a jejich odsouzení na léta za mříže zahřála mnohé Íránce na duši. Teheránu nakonec stačilo, když se Britové před kamerami přiznali a pokorně požádali o odpuštění. Radikální ulice chtěla víc. Mladíci hrozící před britskou ambasádou žádali pro zajatce soud a nepřísnější trest. Možná právě jejich otcové drželi jako rukojmí 52 Američanů a propustili je až po 444 dnech, když Washington porušil svou zásadu a s únosci začal jednat. I o dodávkách zbraní pro vyčerpanou íránskou armádu.

„Smrt Americe! Smrt Izraeli! Smrt Britům!“ znělo ulicemi teď. Odsoudit námořníky jen za to, že bez povolení vstoupili do íránských vod, je přece málo. Britové měli pykat za všechna skutečná i domnělá příkoří, ponížení a bezpráví, kterých se od Západu Íráncům dostalo.

Zřejmě ani sám Ahmadínežád se nechtěl zbavit cenné kořisti tak snadno. Převážil ale názor nejvyššího politického a duchovního vůdce země ájatolláha Chámeneího a pragmatické frakce režimu: ponížit britské vojáky před zraky Íránců a muslimů regionu je dostatečnou satisfakcí a opakovat rok 1979 nemá smysl.

Západ k nám není fair

Přitom po návratu do revolučních let touží nejen Ahmadínežád, ale i část veřejnosti. Především nespokojení mladí, kteří nemají bohaté či vlivné rodiče, se na dobu před čtvrtstoletím dívají jako na idylickou éru, kdy byli Íránci jednotní, neexistovala korupce a všichni měli rovné šance.

Mají sice pravdu, že propast mezi menšinou privilegovaných, bohatých a většinou ostatních je stále větší, ale porevoluční idyla bývá jen výplodem fantazie notně podpořené propagandou. Mladí totiž revoluci, charismatického vůdce Chomejního ani hrůzy íránsko-irácké války, která k obraně vlasti sjednotila stoupence i odpůrce islámské teokracie, osobně nepamatují.

Co ale přetrvalo a stále spojuje naprostou většinu Íránců, je národní sentiment, bezmezná hrdost na vlastní velkolepé dějiny a nedůvěra k Západu. Nechtějí, aby je Západ poučoval, či dokonce káral. Obraz okolního světa jim navíc zkresluje mohutný aparát státních či polostátních médií. Poznat Západ osobně si většina Íránců nemůže dovolit a tak jej často vnímají jen přes obrazovky satelitních přijímačů.

Odlišit svět hollywoodských filmů od životní reality, která se od té íránské zase tolik neliší, pro ně není snadné. Vysvětlit Íráncům, že rytmus života na Západě neudávají jen bujaré večírky plné alkoholu a nevázaného veselí, přináší problémy. Ještě obtížnější je bořit rozšířené představy o tom, že lidé v Evropě či v USA vlastně vůbec nepracují a žijí jen z práce lidí třetího světa. I tento zkreslený obraz mladé Íránce rozděluje – na ty, kteří chtějí Západ ve všem napodobovat, a ty, kteří vším západním opovrhují, často jen z prosté závisti.

I proto má jen málo Íránců pochopení pro obavy Západu z jaderného programu Teheránu či z jeho vlivu na sousední šíitský Irák. Jaderný program pokládá jasná většina za zdroj národní prestiže a jen málokdo pochybuje o roli Íránu jako regionální mocnosti. Proto také nachází především mezi mladými radikály úrodnou půdu oficiální propaganda i mýty o spiknutí Západu proti Íránu.

Jen těžko jim lze vyvracet, že Západ neměří dvojím metrem, když Írán za jaderný program trestá a izraelský jaderný arzenál ho nechává klidným. Že Američané nejsou pokrytci, když chtějí svrhnout režim v Íránu, ale se Saúdy se objímají. To vše teď přiživuje nový americký film o řecko-perských válkách, který Peršany vykresluje jako poživačné zbabělce.

Sankce i fakt, že se o Íránu jedná na půdě Rady bezpečnosti, pokládají hrdí Íránci za hořké ponížení. Stejnou optikou se dívají na narušování svého vzdušného prostoru americkými bezpilotními letouny, zajetí pěti íránských diplomatů – podle USA agentů – v iráckém Irbílu, zběhnutí náměstka ministra obrany na Západ a naposledy i na zajaté Brity. Íránskou ulici nebylo třeba dlouho přesvědčovat o tom, že šlo o britské špióny sloužící americkým imperialistickým zájmům.

Ostatně Britové na tom nejsou v očích Íránců o mnoho lépe než Američané. Íránci dodnes nezapomněli, že jejich země se v 19. století nestala kolonií jen díky rusko-britskému soupeření. I tak byl ropný jih Íránu okupován britskou armádou. Až v roce 1951 nacionalistický premiér Mosadek znárodnil Brity vlastněný ropný průmysl a impérium se pomstilo. Když Mosadeka nezlomilo embargo na vývoz ropy, zosnovali Britové společně s Američany a s odstaveným šáhem puč a demokraticky zvoleného premiéra svrhli. V 80. letech pak stáli na straně nenáviděného Saddáma Husajna.

O Britech se v Íránu mluví jako o staré prohnané lišce, možná ještě nebezpečnější než George Bush. Ten vede války kvůli ideálům, ale Britové jen pro vlastní prospěch, obhajuje Američany názor, který lze zaslechnout mezi Íránci.

Kdo zvítězil?

Jako vítězové se teď nepochybně cítí Íránci. Ukázali muslimskému světu, kdo je tím špatným. Ne Írán, ale Západ porušuje mezinárodní právo, když posílá své vojáky do íránských vod. Teherán ponížil starou koloniální velmoc a dal najevo, že případný vojenský útok proti němu nezůstane bez odezvy. V duchu šíitské tradice se stylizoval do pozice oběti — trpaslíka, který čelí intrikujícímu obrovi. Potvrdí-li se navíc i zvěsti o tom, že propuštění Britové budou fakticky vyměněni za pětici Íránců Američany zajatých v Iráku, bude to íránský triumf.

A jak z toho vyšel Západ? Zvítězila na íránské scéně Ahmadínežádova neústupnost, s níž se obrací na nespokojenou ulici, nebo umírnění pragmatici, kteří preferují dohodu se Západem před konfrontací? Zdá se, že Ahmadínežád a ultrakonzervativci v Revolučních gardách si od zadržení Britů slibovali trochu víc. Možná dokonce skrytě doufali, že Západ odpoví silou. Radikálové totiž věří, že dohoda se Západem není možná a že dříve či později dojde k ozbrojenému střetnutí.

Velitelé Revolučních gard údajně došli k závěru, že čím dříve konflikt nastane, tím lépe pro Írán. Tato varianta teď neplatí, nejspíše i díky tomu, že se Chámeneí přiklonil na stranu umírněných. Vedle faktu, že britští námořníci jsou v pořádku a na svobodě, je to pro Západ zřejmě jediná dobrá zpráva.

 

Původní vydání: Ahmadínežád prohrává

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1200
mezinárodní bezpečnost 1105
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz